Zubní prášek ze zeleného jílu Epam

Zubní prášek Botise Tichanovského

(podle ajurvédské receptury)

V indické prastaré medicíně – Ajurvédě, jejíž počátky se datují do období až 3000 let př. n. l., se dochovaly písemné prameny hovořící o ústní hygieně a rovněž o způsobech výroby zubních prášků. V indických svatých védách se zdůrazňuje nezbytnost péče o zuby a dásně. Velcí učitelé „starého světa“ zavedli zubní hygienu jako součást náboženských praktik. Zuby si čistili i Asyřané, Sumeřané a obyvatelé ve starém Egyptě. Dochoval se papyrus EBERSA, na němž jsou popsány návody na zubní hygienu. Tento papyrus pochází z doby 1500 př. n. l.

V čínské a tibetské medicíně se také kladl velký důraz na zdraví zubů a celé ústní dutiny. Ve východních medicínách existovala řada receptů na výrobu zubních prášků, případně zubních past (ty se ale používaly v daleko menší míře). Hlavními komponenty byly suchý rozmnělněný jíl a sůl. Dalšími součástmi byly různé rostlinné přísady a třeba i dřevěné uhlí.

Recepty na zubní prášky a pasty byly uchovávány ve velké tajnosti.

Pohlédněme do starého Řecka a Říma, kde panoval kult zdravého těla. I zde byl velký důraz kladen na zdraví a krásu zubů. Používala se zubní čistítka a kartáčky, které byly někdy vyráběny i ze zlata. Prášky se vyráběly z rozdrcených kostí, kamení, mušlí i ze suchého chleba. Někdy tuto směs pražili na ohni a potom přidávali rostlinné komponenty a sůl. Tyto prášky ale byly horší kvality (byly poměrně hrubé a poškrábaly dásně i zuby) než ty co se dovážely z Tibetu. Velcí myslitelé se snažili přijít na záhadu těch jemných zubních prášků z východu. Už velký Hipokrates svých několik traktátů věnoval popisu významu zdravých zubů a byl jen krůček od vyluštění tohoto tajemství. Získal východní recept, ale došlo k nesprávnému překladu slova „jíl“, které bylo přeloženo jako „zemina“, „hlína“. Z hlíny se ale dobrý prášek udělat nedal.

Pravý recept také prozradila královna Kleopatra Antoniovi, ale do Říma se nedostal. I ve středověké Evropě si aristokraté čistili zuby. Zubní prášky byly dováženy buď z východu, nebo se zvyšovala snaha o vlastní výrobu. Při překladu traktátu ABU ALI IBN SINY (v Evropě známém jako Avicéna) bylo slovo „glina“ opět přeloženo jako „hlína“ a ne jako „jíl“. A opět udělali tu samou chybu. Neúspěch výroby kvalitního prášku byl toho výsledkem.

V 17. století se v Evropě začal používat na zuby prášek, jehož základem byla křída. Ve 2. polovině 19. století byla na křídovém základě vyrobena zubní pasta, která během poloviny 20. století začala vytlačovat zubní prášky. Svými fyzikálními vlastnostmi se křída nejvíce blíží rozmnělněnému jílu, ale na rozdíl od křídy jíl obsahuje řadu elementů nutných pro správnou výživu dásní a zubů. Jenže používat jíl k tomuto účelu se v Evropě stále nenaučili a tajemství výroby zubních prášků z východu bylo vlastně zachováno. V poslední době několik francouzských firem specializujících se na výrobu kosmetiky a léčiv ze zeleného jílu začalo z něj v nevelkém rozsahu vyrábět i zubní prášky a pasty. Podle ajurvédské a tibetské receptury se k těmto účelům používal bílý, červený, modrý, šedý, i zelený jíl. V Evropě jsou ale pro vnitřní užívání povoleny pouze zelené francouzské a italské jíly. Proto jsme zvolili k výrobě našeho zubního prášku právě zelený jíl. Řadou experimentů na dobrovolnících byla dokázána vysoká efektivita při odstraňování zubního plaku a jeho blahodárné působení na dásně.

Zubní prášek čistí zuby od plaku lépe než pasty. Zubní plak je jednou z hlavních příčin vzniku zubních kazů. Když si čistíte zuby práškem tak se také tvoří ve srovnání se zubní pastou mnohem méně zubního kamene. Nyní i vy můžete vyzkoušet moudrost starého Východu a ověřit si poznatky naše i našich dobrovolníků na svých zubech.

Vědecké výzkumy a jejich popularizace vytvořily mýtus o potřebě přítomnosti poměrně velkého množství fluoru v zubní pastě. Ukázalo se však, že mnohé fluoridové sloučeniny jsou jedovaté a často tedy více škodí, než prospívají. V současné době naopak někteří výrobci deklarativně zdůrazňují nepřítomnost fluoru v jejich zubních pastách. Poslední kapkou bylo, že některé firmy začaly vyrábět antibakteriální pasty (pasty s antibiotiky), to mě donutilo začít vyrábět vlastní zubní prášek. Po čase si totiž bakterie na přítomnost antibiotik zvyknou a začnou být rezistentní a antibiotika podobné řady budou pro člověka zcela neúčinná.